A co na to ECB?

Spojené státy momentálně ovládly pozornost celého finančního světa a hrají hlavní roli na všech informačních serverech. Ať už se jednalo o možnou intervenci do Sýrie, Federální rezervní systém, který ponechal měnovou politiku beze změny a nebo současné vládní problémy s rozpočtem a nárazem do dluhového stropu. Všechny tyto události výrazně ovlivňovaly dění na světových trzích a obchodníci se podle toho chovali. Neznamená to, že by zprávy z ostatních koutů světa pozbyly důležitosti, staly se však minimálně méně atraktivní a dostaly se tak trochu do pozadí. A to i takové instituce, jakou je Evropská centrální banka. ECB ale pořád má moc trhy ovlivňovat a její prezident Mario Draghi stále umí slovem pohnout měnou. To se naposledy ukázalo ve středu, po schůzi Evropské centrální banky, přestože i tato událost byla kvůli USA upozaděna.

Ztráta atraktivity v případě Evropské banky však není vinou pouze zajímavých nepokojů v USA. Eurozóna vykázala v poslední době ve směs kladné údaje a obavy o její budoucnost tak byly celkem rozptýleny. Hrubý domácí produkt za druhé čtvrtletí rostl a po něm přicházela téměř vítězoslavná zvolání politiků o konci recese a dluhové krize. Ta však podle spousty odborníků a obchodníků rozhodně zažehnána není. „Situace v eurozóně rozhodně není tak růžová, aby dopřála centrálním bankéřům ECB pár klidných měsíců,“ říká Vojtěch Venda z E15 a není sám, kdo všeobecnou spokojenost okolo oživování ekonomiky eurozóny zpochybňuje.

Prvním znakem toho, že ekonomické oživení nemusí být dlouhodoběji udržitelné je pokles počtu a objemu firemních úvěrů. O ty přestávají mít zájem samotné firmy a šance, že by se vedle spotřeby zvyšovala také investiční poptávka, je zatím malá. Do toho se míchá výše zmíněná centrální banka USA (Fed). Stokrát omílané, do poslední chvíle trvající, očekávání, že Fed sníží skupování státních dluhopisů, vedlo k růstu dlouhodobých úrokových sazeb také v eurozóně. K tomu však Evropská banka přistupovat nechce a zpráva o překvapivém ponechání měnové politiky Fedu by tak měla být pro eurozónu pozitivní. Bezprostředně po tomto (ne)rozhodnutí začalo euro proti dolaru růst a nyní se s pomocí dalších faktorů, jako je makroekonomie a současné vládní problémy USA, dostala až nad hodnout 1,3600 dolaru.

 „Silná jednotná měna je to poslední, co Evropa potřebuje,“ prohlašuje však analytik Saxo Bank John J. Hardy a dodává, že „Silné euro je problémové především pro periferní státy eurozóny, kterým se tak komplikuje participace na exportu.“ Která z cest Fedu by tak byla pro Evropu přínosná? Odpověď Vojtěcha Benda zní „žádná“. Obě představují pro oživování eurozóny riziko.

Evropská centrální banka se tak bude muset dále snažit ekonomiku podporovat vlastními prostředky. I to se však stává čím dál tím těžší. Věčné uklidňující řeči sice mají stále určitý účinek, jak jsme mohli vidět například včera, kdy se Mario Draghi znovu vytasil s dlouhodobě neměnnými úrokovými sazbami, nicméně i ten se pomalu vytrácí. Trhům již zkrátka nestačí, že prezident ECB prohlásí, že „všechno bude dobré“ a úrokové sazby budou nízko. Podle odborníků je pravděpodobné, že se bude muset přistoupit k agresivnějšímu kroku. A tím je další finanční injekce. Podle Vojtěcha Benda je uvolnění dalších peněz od peněžního trhu ze strany ECB na spadnutí. Včera se tak nestalo, dlouho to ale trvat nebude. Další informace o včerejší schůzi Evropské centrální banky se můžete dozvědět zde.