Lustrace, frustrace

Sleduji politickou scénu v naší malé zemi, kde si v srdci Evropy, a připadám si čím dál více jako jelen. Ze všech stran se na nás hrnou nové a nové analýzy, duchaplné proslovy, názory i hysterické varování, že nás ten a nebo ten okrádá o poslední desetník a ten a nebo ten zase připravuje o svobodu. A přitom je to celé jen jakási parodie. Fraška. Divadlo plné karikatur, které na nás každý den civí z televizních obrazovek a stránek denního tisku. A hlavní roli v tomhle představení hraje již dlouhou dobu pan A., zemědělský magnát a samodržitel, který nás krmil párky a teď nás krmí sliby. Proč vůbec do té politiky lezl? Své potraviny by zkazit nenechal, tak alespoň zkazí sám sebe.

Ve své podstatě proti němu vůbec nic nemám (až na to, že je mi bytostně nesympatický, ale to je můj problém). S použitím jednoduchého selského rozumu říkám sám sobě, že člověk, který dokáže udržet v chodu tak komplikovaný subjekt, jako je Agrofert, přece musí být schopný. A odhodlaný. A pracovitý. A to podle všeho (a podle billboardů) opravdu je. Jak je pak možné, že dobrovolně bere tohle nepopulární povolání. Kvůli penězům těžko. Prahne po moci? Nebo se nás snad opravdu snaží všechny spasit? Jestli ano, tak je to ještě horší.

A koupí všemožných médií si svůj osud zpečetil. Opoziční bojovníci za svobodu tisku se bouří a volají po zákonu, který by podobnou državu znemožnil. Podle mě ale škodí svým chtíčem vlastnit všechno, co je v dosahu především sám sobě. Je nad slunce jasné, že jakákoli nekritická zmínka o jeho osobě v jím vlastněných tiskovinách je okamžitě brána, jako nadržování. A jakákoli kritická zmínka o jeho soupeřích také. A jakákoli kritická zmínka (a já ji v Mladé frontě skoro našel) o jeho osobě v jím vlastněných tiskovinách je pak jen trapnou snahou zamaskovat nadržování. Když si to tak sumírujeme, jakákoli zmínka o něm v jím vlastněných tiskovinách je zkrátka nadržování a slepá služba majiteli.

To je hloupost, ale divit se opravdu není čemu. Panika, která se rozběhla okolo hrozby politické a mediální moci v jedné ruce rozšířila mezi alespoň minimálními odpůrce tohoto postupu (nebo samotné osoby současného ministra financí) paranoiu. V každém kroku, který teď pan ministr udělá, lze najít pomocnou ruku sápající se po některé firmě jemu podléhající.

Je dobře, že jsou zde lidé, kteří na nebezpečí shromažďování moci upozorňují, a kteří (především podle jejich názoru) zajišťují objektivitu. Co je to ale za objektivitu, hledat na českém slovenském ministrovi jen a jen chyby. A to ani nakonec prý nebyl agent. Jediné, co táhlo k politice poslední zbytky fanoušků byla zase kachna? Nikdo si nic nepamatuje, všechno se falšovalo. Byl to „jen“ důvěrník, v pořádku.

Cítím se přeplněn. Přeplněn názory, které se mě snaží dostat na vlastní stranu a už i média, která jsem měl vyloženě rád, mě vyloženě štvou. Je vůbec někdo opravdu objektivní? A jak to zjistit? Já sám se stávám čím dál více paranoidní.

A ono se to nelepší. Premiér je slabý. Jsou tu jiní vlčáci, kteří si brousí zuby na jeho post. Moje jelení parohy jsou čím dál tím větší a oči se derou z důlků. Tahle vláda se mi nelíbí, ale hlavně ne další volby. Frustrace narůstá stejně, jako počet voličů hnutí ANO. Mě by to snad ani netěšilo, kupovat si hlasy koblihami a uzeninami. Zfanatizovat vesnice a teď už i města. A permanentní kampaň pokračuje.

Ale víte co? Jestli budou párky zdarma, budu ho volit. Nic lepšího totiž nikdo nenabízí.