Pryč s kompjůtry

Moderní technologie a elektronika jsou pro nás v dnešním vyspělém světě téměř nepostradatelné. „On-line“ dnes žije snad každý mladý člověk a hlavně tak žije pořád. S dobou chytrých mobilních telefonů je to možné a jednoduché. Podle knihy německého neurologa prof. Manfreda Spitzera, která teď vychází v překladu také u nás, nese ale s sebou internet a vlna digitalizace četná úskalí. Na jednu stranu nám nabízí možnost zjistit kdykoli cokoli téměř okamžitě, paradoxně ale díky ní hloupneme. Informace jsou nám totiž podávány v tak jednoduché formě, že postupně ztrácíme schopnost koncentrace a soustředění a dělá nám tak velké potíže čelit složitějším, nebo jen delším, textům. Problém je to především pro mladou generaci, která dnes v digitálním světě vyrůstá, tudíž je internet nemusí přetvářet, ale rovnou je tvoří.

Korejci o tom vědí svoje. Nejvíce digitalizovaný národ Jižních Korejců, kde vlastní chytrý mobilní telefon více než dvě třetiny dětí, popisuje u svých teenagerů „poruchy paměti a soustředění společně s těkavostí a citovým zploštěním“. Tyto děti hůře čtou psaný text a méně mu rozumí. A podle Korejců za to mohou právě digitální média, která naše mentální schopnosti postupně redukují. Podle článku Václava Cílka na serveru Echo24 předpověděla v roce 2011 polovina oslovených amerických internetových specialistů, že do roku 2020 budou mozky lidí, kteří se intenzivně věnují při učení nebo jiné mentální činnosti dalším věcem, jako jsou například sociální sítě nebo e-maily, jinak propojeny, než mozky lidí, kteří s tímto do styku nepřichází. „Výsledkem budou lidé, kteří budou mít problémy s pamětí, základní schopností přemýšlet do hloubky (…), protože většinu energie věnují výměně krátkých jednoduchých zpráv,“ píše pan Cílek. Jsou obavy z digitální demence (jak trefně nazval prof. Spitzer svou knihu) oprávněné či nikoli?

Pokud jde o mě, vždycky jsem měl vřelý vztah k literatuře a knihu z ruky téměř neodkládám. Rozečtenou mám pravidelně minimálně jednu, ale většinou (což rozhodně není příliš efektivní) jich je více. Po nárazu na téma „Digitální demence“ jsem se ale zastavil, zamyslel, a ač nerad souhlasil. Je možné, že je teď můj názor zkreslen další paranoiou, nicméně už delší dobu mám strach z toho, že ztrácím zájem o složitější a delší texty nebo knihy. Prakticky se to zatím naštěstí neprojevuje,ale  do toho, co jsem dříve dělal naprosto automaticky a většinou dokonce velice rád, se teď musím trochu nutit. Zkrátka a dobře, když se potřebuji něco dozvědět, mnohem raději si naleznu jádro pudla ve strohých jasných instrukcích na internetu, než abych hledal kvalitní informace. Je pravdou, že je to možná normální a já jsem se zase jednou zbytečně chytil. Na druhou stranu například v případě sociální sítě se opravdu hrozím nad tím, kolik času s ní strávím. A vím, že spousta lidí okolo mě jsou s ní prakticky neustále.

Závislost na internetu je nepopiratelný fakt. Tu zkrátka mám a myslím, že se jí zbavit zkrátka nelze. Už proto, že internet je nepostradatelný nejen pro volný čas, ale také pro studium a práci. Sociální síť je ale něco jiného. Ne že bych ji chtěl rovnou odsuzovat, to v žádném případě, za prvé bych byl pokrytec a za druhé bych se rozhodně bez informací, které díky ní získávám, neobešel. Omezit by to ale šlo. A nezáleží na tom, jestli opravdu digitálně hloupnu nebo ne. Možná je tentokrát trochu paranoii namístě. Ta nás alespoň může donutit se od těch fejsbůku, tvitrů a čeho všeho dalšího na chvíli odtrhnout.